Petroff Forjana aneb život s Husky

Zážitky

Jelikož se Martin nemá k tomu, aby zde napsal něco málo o našem životě s Grace, zkusím to sama. Jsou to jen malé zážitky, na které dodnes vzpomínáme stejně jako vy u svých pejsků.

První zážitek s Grace jen potvrdil, že je zlatíčko. Od její původní majitelky jsme si jí vezli  na šátku, protože nás nenapadlo si vzít vodítko. Další nečekaný zážitek Grace připravila bratrovi, když přišel domů a nic netušíc si sedl do křesla, pustil televizi a očekával náš příchod. Naše slečna se probudila, objevila bratra a jako myška se vyhoupla na stůl a hravým vrčením (což husky moc dobře umí) bratra přivítala z očí do očí. Jak reagoval bratr psát nemusím, ale myslím, že by se mohl ucházet o rekord ve skoku ze sedu :-). Začátky s Grace byly opravdu legrační, i když až s odstupem času. Samozřejmě nás postihly i její útěky, které byly myslím hlavní příčinou, proč jí její bývalá majitelka dávala pryč. Hned první týden nám ho ukázkově předvedla. Byli jsme jí ukázat Martinovým rodičům v krásném baráčku se zahradou. Stačila 1 minuta nepozornosti a najednou Grace nebyla. Všichni jsme se vydali hledat a po celé vesničce se rozléhalo naše volání. Obyvatel jsme přivolali opravdu hodně, ale náš pes nikde. Tak jsem ještě ze zoufalství zkusila druhou stranu lesa a tu v dálce na obrovské oplocené zahradě vidím šedivou tečku, která se pohybuje směrem ke mně. To bylo radosti, jenže....Chytila jsem Grace skrz plot a neodvážila se jí pustit. Tak jsme tam stáli já ruku skrz plot a Grace smějící se na mě. Naštěstí šli kolem nějací lidé a já je poprosila, zda by mi pomohli jí vyndat. Nejdřív mi bylo divné proč se tváří tak zvláštně, ale až po té, co jsem měla Grace bezpečně u sebe jsem si všimla, že na tom plotě byla cedulka pozor pes. Opravdu málokdo pomůže někomu vyndat psa z cizí zahrady, zvlášť když je tam cedulka, že na té zahradě pes pobíhá.

Po nutné aklimatizaci a zvykání, jsem se s Gracinkou vydala na cvičák. Na rozdíl od Peťky, který by za odměnu udělal cokoliv, Grace odměny nechtěla žádné (tedy ty mé a to jsem od piškotů, přes sýry až po maso vyzkoušela všechno. Možná kdybych chodila krást cvičitelce, tak by jí chutnaly.). Jelikož byla moc chytrá s cvičením nebyl problém až na jednu téměř nejdůležitější věc. Přivolání. Vypustili jsme psy a cvičitelka říká utíkejte od ní. Utíkala jsem až na konec cvičiště a najednou vidím, jak cvičitelka zuřivě mává. Tak se vracím a ona říká: „ Vy utíkat pryč nemůžete, musíte běhat za ní, aby si Vás všimla“, tak takhle to dopadlo a je pravda, že přivolání nám opravdu nikdy moc nešlo o čemž by mohl vyprávět Martin, když po noční směně v práci honil Grace venku 4 hodiny a ona ho hezky pozorovala ze vzdálenosti 20 m.

Lovení u Huskounů je věc známá a i s tou nás během svého života mockrát obeznámila, ale na její první pokus nezapomenu. Byli jsme na chatě a najednou slyším hlasité kvokání. Došlo mi to celkem rychle. Vyběhnu ze zahrady a co nevidím, Grace má mezi packama slepici a jelikož ještě netuší jak na ní, tak jí jen oškubávala peří. Naštěstí se slepici nic nestalo (a zvířata mám opravdu ráda všechny), ale bylo to poprvé, kdy jsem Grace vynadala, ikdyž jsem se v duchu musela smát.

Zajímavé je, že zatímco můj úplně první pes vodu nenáviděl a to doslova, oba huskouni vodu považují za jejich přirozené působiště. Dokladem toho byla naše cesta na bitvu o brod u Zbořeného Kostelce v autě s otevřenými okny. Ještě jsme ani úplně nezastavili, když skrz otevřené okénko prolétla šedivá střela, udělala tři skoky a zmizela za hustým rákosím. Než jsme se stihly vzpamatovat ozvalo se šplouch. Oba jsme za ní utíkali s vědomím, že máme po psovi. Doběhneme a co nevidíme...spokojená Grace brázdí potok a blaženě se u toho usmívá.

Taky bych sem měla dát jedno setkání se zvířátky pod kontrolou. Vzali jsme Gracinku na výlet do Dvora Králové na Safari. Kdo máte psa, vřele doporučuji, je to obrovský zážitek pro Vás i psa a pokud máte husky, tak i pro návštěvníky zoo. Naše Grace byla neobdivovanějším zvířátkem. Jí se nejvíc líbilo zadní kolečko vláčku, kterým jsme jeli a asi nejhorší zkušenost pro ní byla, když jsme jí u proskleného výběhu lákali ke lvici se slovy „podívej kočička“. Určitě se jí moc líbily želvičky, které za sklem sledovala jak putovaly nahoru a dolů. No a nesmím zapomenout na zmrzlinu, která byla tak rozteklá, že místo jedné porce měla i ty naše dvě a taky na plyšovou housenku, kterou si druhou půlku safari nosila v tlamě.