Petroff Forjana aneb život s Husky

Vidoule

17.1.2010

Kvůli autu jsme teď měli pěknou pauzu, ale konečně jsme mohli vyrazit...
V sobotu jsme se s paní Skálovou domluvili, že půjdeme na vycházku, protože je spousta sněhu a navíc stále řešíme problémy s pejsky. Nařídila jsem budík, abych měla dostatek času a už jsem se moc těšila na zítřek. Ráno, když jsem koukla z okna a viděla zasněžené silnice, polila mě hrůza. V tomhle já ale nemůžu řídit. Naštěstí mi naše úžasná cvičitelka nejen poradila jak se dostat na místo určení MHD, ale dokonce na nás čekala u metra. Já měla docela radost, protože MHD jsme s Peťkou nejeli už hodně dlouho, vlastně přes rok a tak jsme si to znovu vyzkoušeli. Košík se mu moc nelíbil, než si na něj zvykl a pěkně tahal na vodítku, ale během cesty byl moc hodný. Dorazili jsme na místo a Peťka hned před paní Skálovou shodil košík (zjevně se chtěl hned předvést). Ještě kousíček jsme šli na krátkém vodítku a pak šup na stopovačku. První půl hodinu jsem Peťulu jistila, ale pak najednou paní Skálová říká, pustíme ho. A bylo to. Já díky tomu, že s námi byla paní Skálová nepanikařila a věděla, že to bude v pohodě a ono skutečně ano. Na vysvětlení toho bylo ještě hodně, ale oproti poslední procházce se Peťka choval úžasně a ke konci, jsem byla úplně nadšená, protože neměl tendenci za ničím utíkat a krásně si nás hlídal. Prostě to vypadalo jako úplně normální procházka s poslušným psem. Takže nám držte palce, ať se nám zadaří dořešit ty poslední věci, co potřebujeme a když to zvládnem, tak se z Peťky stane opravdu bezproblémový parťák na vycházky.

Jen malý dovětek, který jsem sem nenapsala dříve. Ještě před Vánoci jsme byli na teoretické hodině bez Peťky, kde nám paní Skálová, řekla další věci ke zkouškám a hlavně ke stopám. Bylo toho hrozně moc, ale teorie je opravdu hodně důležitá. Ikdyž já bych nejspíš potřebovala roky a roky, než budu schopná to všechno pochopit a zvládat.
Žádné komentáře