Petroff Forjana aneb život s Husky

Psí tábor Svojanov

Tohle asi budu psát na etapy, protože pro mě a Peťku to byl obrovský zlom v tom, co spolu podnikáme. Ale popořadě. Někdy v březnu se mě zeptala paní Skálová, jestli jedeme na psí tábor. Já už v té době koukala i na internet a přiznám se, že jsem moc jet chtěla, ale z toho množství jsem si nějak nedokázala vbybrat. No a tak jsem se obrátila na Míšu a ta mi doporučila tábor ve Svojanově. Chtěla jsem Martina umluvit, abych tam mohla jet, ale on chtěl kupodivu s námi. Poslali jsme přihlášku a bylo to. Jak se tábor blížil, začala jsem se děsit. Peťka byl napůl šílený, když viděl psy a martin a psí tábor, to jsem si opravdu neuměla představit. Nastala sobota 11.9.2009 a vyrazili jsme. Cesta proběhla příjemně až na malé bloudění přímo ve Svojanově, kde se Martin chtěl ubytovat v nádherných chatičkách. No usoudili jsme, že tam to není. Dojeli jsme a šli se zapsat. Stáňa Jansová se ptala, co hodlám s Peťkou podnikat a podle čeho cvičíme. Tak jsem se přihlásila na poslušnost dle NZŘ, vystavování i agility. Šli jsme se ubytovat a cestou mě Peťka utvrzoval, že to bude opravdu paráda, hned se hnal za každým psem, který se objevil. Po nakouknutí do pokoje mi ještě dodal obličej Martina a skoro jsem to vzdala. pak přišla neděle a první psí akce. I vyrazili jsme na hodinu poslušnosti a od té doby to začalo. Peťulka byl jako vyměněný, spolupracoval, bavilo ho to a já poprvé měla srovnání, co všechno umíme. Do toho udivené pohleda ostatních, že husky cvičí a jde mu to, to byla nádhera. Do všech aktivit nám přibylo ještě stopování a coursing. Do všeho se Peťka vrhal se zápalem a nadšením a já byla v euforii, protože to jsem opravdu nečekala. Navíc jsme se seznámili s úžasnýma lidičkama Irčou, Honzou, Jirkou Casey a Eni a i Martinovi se začalo na táboře líbit. Coursing si Martin vzal jako svou disciplínu a poctivě si šli vždy odběhat:-) já měla vše ostatní. V pondělí večer jsem se proklínala a říkala si, že umřu, zatímco Peťka byl plný energie. Ve čtvrtek byl volný den a já si ho užívala. Naštěstí byly obrany, coursing a stezka odvahy, tak i pejsci si přišli na své, protože Peťka už zase zregeneroval. V sobotu byly táborové závody v agility. Říkala jsem si, že to zkusíme a budu ráda, když přežiju. No běželi jsme. Hodnocení stylu bylo opravdu úžasné, jelikož Peťku nestíhám, tak si před každou další překážkou musel udělat kolečko, aby na mě počkal. Skončilo to a já měla obrovskou radost, že jsme to zvládli. Oproti tréninku, kde jsme měli max 5 překážek a hezky blízko u sebe, tak to na závodech bylo opravdu jinak. Jaké bylo moje překvapení, když přišla kamarádka z družstva a povídá, že jsme třetí. No nevěřila jsem, ale opravdu. Peťka si vyběhl 3. místo. Pak začalo pršet a udílely se ceny. My dostalli krásný pohár, ale nejen to. Dostali jsme celotáborovou cenu sympatie. Neuvěřitelné. V neděli byl coursing a táborová výstava. U výstavy jsem si říkala, že bychom se mohli probojovat do dalšího kola, protože jsme udělali hodně práce. No a tak to taky bylo. Probojovali jsme se do dalšího kola, pak ale do dalšího a dalšího až jsme nakonec byli mezi pěti nej. Pak nás ještě nechala Libuška Brychtová běhat s jedním moc hezkým pudlíkem, prohlédla Peťkovi zoubky a šlo se vyhlašovat. Slyším 5. místo, ale to my nejsme, stejně tak 4. i 3. Začala jsem si říkat, že asi sním. No a pak to přišlo, byli jsme prvnííííííííí. Neskutečné. To už jsem nechápala vůbec nic. Pak šel Martin na coursing, kde jsme všichni prohlásili, že nezávodíme, ale potřebujeme pejsky před cestou domů utahat :-). Tak jsme šli na vyhlašování s tím, že pohár už máme (Martin ho totiž chtěl od té doby, co ho viděl) a byli jsme zvědaví, kdo se jak umístil. Byly dvě kategorie a skoro jsme uhodli pořadí. Pak vyhlašovali naši, třetí místo jsme tušili a pak přišlo vyhlášení druhého a....Peťka. Prostě naše zlatíčko chtělo cenu v každé disciplíně. První místo vyhrála Casey (samozřejmě i 1. místo v závodech BOC), takže nám Stáňa přišla říct, že jsme opravdu trapný stůl :-). Mě už bylo vše jedno, protože víc bych nikdy nečekala a tak jsme vyrazili k domovu. Dlouho jsem nemohla napsat tenhle článek, protože mi nějak nejde vyjádřit slovy, co pro mě ten tábor znamenal. Poprvé mi přišlo, že jsem pro Peťku první a že ho moc baví, co spolu děláme. Zjistila jsem, že ikdyž něco nikdy nedělal, tak ho dokážu nadchnout a baví ho to a navíc jsme si moc užívali nevěřícné pohledy a gratulaci ostatních.