Petroff Forjana aneb život s Husky

Závist

Je pátek (18.9.2009) a v práci jsme se s kolegyňkou Irčou domluvily, že je budeme věnovat procházkám. Pokud se zadaří a Peťka bude chtít tahat, rádi bychom příští rok na nějaký dogtreking. Tak jsme se do toho opřely a naplánovaly trasu ze Lhoty do Zbraslavi a zpět. Pro začátek jsme zvolily zhruba 6 km. Irča ještě rychle dokoupila foťák, aby byla nějaká dokumentace. Cestu autem na místo určení mi začali doma plánovat tak, že jsme byla docela vyděšená. Nakonec jsem jim to rozmluvila a našla si cestu přes Dolní Břežany, kde to dobře znám. Zabalila jsem svačinu, Peťkovi vodu a vyrazili jsme. Hned po příjezdu do Lhoty jsme zjistily, že jsme doma nechaly kapesníčky a igelitové pytlíky (obyčejně všeho máme spousty, teď když bylo potřeba tak nic) no náladu nám to nezkazilo. Počasí bylo opravdu krásné a tak jsme s chutí vyrazili na náš výlet. Peťka zpočátku hodlal očuchat a očůrat každý kamínek, kytičku prostě cokoliv, abychom se skoro nehli z místa. Nicméně pak už šlapal moc pěkně. S taháním to tedy moc společného nemělo, ale aspoň se většinu cesty držel před námi. Na rozcestí jsem dostala opravdu spásný nápad a vyrazili jsme po žluté, místo po modré značce. Při návratu jsme si za to s Irčou mockrát blahopřály, protože jsme opravdu v začátcích, bez kondice a ten kopec, který jsme na konci žluté sbíhaly dolů bych nahoru opravdu jít nechtěla. Navíc Peťka sice občas zkusil tahat, ale pak zjistil, že do kopce teda ne a úplně nejlepší je se v kopci motat paničce pod nohama a usilovně čuchat a odbíhat mimo cestu. Další moc pěkný zážitek měl Peťka, když jsme šli kolem miniZOO. Byli tam převážně ptáci a to Peťku moc bavilo, přeci jen má lovecké pudy. V lese jsem ho chvilinku nechala proběhnout na volno a protože se zase začuchal, schovaly jsme se mu s Irčou. Chvíli to nezaregistroval, ale pak utíkal za námi. Na rozcestí se zastavil, kouknul na všechny strany a s velmi odhodlaným výrazem a tryskem vyrazil do kopce od nás. Teprve druhé písknutí ho probralo a Peťka se rozběhl tentokrát s radostí správným směrem k nám. Při návratu jsme si vyzkoušeli povel SPOLU, který máme pro venkovní účely místo povelu K NOZE (aby na mě Peťka nemusel celou dobu koukat, ale u nohy se držet musí) a šlo mu to moc hezky. Na závěr samozřejmě nesmí chybět hospůdka, kde jsme se s Irčou osvěžily, nechaly si zabalit s sebou knedlíky plněné uzeným masem a Peťka mě moc potěšil, protože dostal povel ČEKEJ a já šla na záchod a on opravdu krásně čekal až přijdu, ani se nehnul. Teď hezky spinká a já mám radost, že je aspoň trošku utahaný.