Petroff Forjana aneb život s Husky

2010 Brno

15.10.2010

Tak a bylo to tady. První zkouška po bonitaci. Ráno jsme se vzbudili, posnídali a čekali, až dojedou ze Slovenska Michal s přítelkyní, kteří mají u Kajky malého Ghostíka a jeli se s námi podívat na výstavu do Brna. Já už byla zase jako na trní a Kajka tomu moc nepřispěla, když nám sdělila, že musíme jet jinudy, kvůli velké ceně v motorkách, která se konala v Brně a že nám to bude trvat déle, proto pojedeme hodně rychle. Zabalili jsme a vydali se na cestu. Do Brna jsme dorazili úplně v pohodě, ale i přes Michalovu navigaci, jsme v Brně pěkně zabloudili a nemohli jsme najít místo výstavy. Jak minuty ke konci přejímky psů ubíhali, byla jsem stále nervóznější, takže když jsme nakonec přeci jen našli správnou cestu, popadla jsem Peťku, vyskočila z auta a utíkala na přejímku. Ke všem papírům jsme dostali tašku se vzorky krmení (musím říct, že tohle se mi moc líbí na menších výstavách, na mezinárodní výstavě nikdy nic takového není). Všichni nakonec zaparkovali a mohli jsme jít ke kruhu. Cestou jsem ještě potkala Radku, kamarádku z psího tábora ve Svojanově, tak to bylo moc milé překvapení. Našli jsme i Lindu a já se aspoň trošku uklidnila, že nebudu muset do kruhu vystavovat. Michal s přítelkyní byli moc fajn, pak ještě dojel Honza s Mishkou a o zábavu bylo postaráno. Všichni byli moc příjemní, takže jsme povídali a povídali a neustále vysvětlovali Peťkovi a Mishce, že hrát si budou moct až po výstavě, protože vystavovat zabahněná prasátka není úplně dobrý nápad. Počasí si na nás taky zgustlo, takže chvíli po zahájení výstavy, začal šílený slejvák. Peťka byl naštěstí v přepravce, na kterou jsme dali igelit a my mohli jen závidět jeho suchý úkryt. Honza ale Mishce v rámci zachování alespoň trochu suchého kožíšku propůjčil svojí bundu a musím uznat, že Mishce moooc slušela a všichni jí obdivovali. Pejsků v našem kruhu nebylo moc a tak i s malou přestávkou kvůli dešti to rychle utíkalo. Když bylo před námi asi 6 pejsků, přišla Linda a pomalu si Peťku připravila. Hned jsem si vzpomněla na Lindinu mámu Evu, která mi říkala, že mám Peťku pořádně vyčesat, aby rozhodčí neměl plnou ruku chlupů. No samozřejmě to nešlo, protože Peťka je pouštěl průběžně a hodně si jich schovával právě do kruhu. Takže Linda každou chvilku pročesávala Peťkovi kožich. Peťka byl z huskounků první na řadě a tak šli s Lindou na to. Já byla hrozně moc nervózní a tak mě zaskočilo, jak rychle bylo po všem, a když si Linda povídala s rozhodčí, měla jsem dojem, že je všechno špatně. O to krásnější byl pocit, když Linda přišla s Peťkou k nám a řekla, že paní rozhodčí se moc líbil, že říkala, že má výborný pohyb a to nejkrásnější, Peťka byl Krajský vítěz. Všichni jsme měli obrovskou radost, kterou ještě znásobil Honza, když s Mishkou vyhráli ve své třídě také. Pak začala úmornější část výstavy, kdy se čekalo na odpolední soutěže a navíc počasí jako mávnutím se přehouplo do šíleného vedra. Já tedy měla zpestření, protože nebýt Radky, vůbec bych si nevyzvedla krásnou medaili za Krajského vítěze. Hned jsme jí Peťkovi dali na krk, ale ten moc nadšený nebyl, přeci jen stále snil o svých 3 fenkách ze včerejška. V závěrečných soutěžích úžasně zabodovala Mishka, která s Honzou vyhrála nejkrásnější dorost výstavy. No a pak rychle domů, protože za chvilku končila velká cena motorek a my je na dálnici moc potkat nechtěli. Moc mě ještě potěšilo, když jsme na parkovišti potkali paní rozhodčí, která se na mě usmála, já na ní taky a po rozloučení řekla, že Peťka je krasavec. Doma ještě Peťka dostal spoustu dobrůtek, mimo jiné i dvojí balení slepičích pařátků (jedno jsme dostali od Honzovy mámy my a jedno Mishka, ale po příjezdu domů jsem zjistila, že nakonec máme balení obě a Peťka dělal, že o tom nic neví a s chutí je spořádal). Byl to úžasný víkend a já jsem moc ráda, za to, jak vše dopadlo, že Peťka opravdu nemá vadný pohyb a za podporu lidí, kteří byli s námi.